autor Robert Doležal

Biskajský záliv – za přeludem zvaným racek Sabinův

Od západu se blíží bouřka, tmavé mraky a cáry deště už visí nad mořem. Občas se zablýská. Déšť nás obchází velikým obloukem značnou rychlostí. Je chvíli před osmou. Sobotní večer. Tím, že se zdržujeme v povzdálí od lidského ruchu, je i tento večer klidný a bez shonu. Před námi se vlní moře s jachtami opuštěnými u bójí. Jen jediný osamělý surfař ještě občas sjede větší vlnu. Přes šumění moře se dají zaslechnout rybáci severní a za námi se ozývá hlas červenky. Už je to dlouho, co jsme opustili Camargue a pak i Pyreneje. A přitom je to jen několik dní. Jsme na západním pobřeží Francie a putujeme podél Atlantiku k severu. Světla ubývá. Sedíme nad sklenkou vína a na vlnách se odráží světla z přístavu. Bude to krutý návrat do hájemství času, když tady nám na něm už 15. den nezáleží.

1. Proč právě Biskajský záliv?
Dalo by se říct, že západní atlantské pobřeží Francie se nachází stranou zájmu turistů i ornitologů. Turisté dávají přednost příjemnějšímu pobřeží Středozemního moře a ornitologové upřednostní Camargue a Pyreneje. Místy opuštěné a opomíjené západní pobřeží ale může nabídnout mnoho zajímavého. V období tahu ptáků se v rozsáhlých přílivových oblastech, salinách a mokřadech zdržují tisíce a místy i desetitisíce bahňáků. Z pevninských výběžků se dá pozorovat řada mořských druhů a za silnějších západních větrů se u pobřeží objevují racci Sabinovi (Larus sabini). Na jihu jsou rozsáhlé borové lesy připomínající naše Bzenecko se známou písečnou dunou de Pyla, dlouhé poloprázdné pláže a k severu pak drsné skalnaté pobřeží Bretaně. A všude vládne poklidná nevzrušená atmosféra bez lidského hemžení a shonu.

2. Kdy se vypravit na cestu?
Podstatná část ornitologicky významných evropských lokalit je nejzajímavější během jarní a podzimní migrace ptactva. Nejinak je tomu i v případě západního pobřeží Francie. Květen a září jsou tedy těmi top měsíci roku. Množství bahňáků, která přináší podzim jsou úctyhodná. Mnoho ptáků tu zůstává i přes zimu. Pokud si západní pobřeží vyberete jen jako doplněk k Pyrenejím nebo Camargue, pak doporučuji srpen a září. Už tak mírný turistický ruch utichá a komfort posezónního cestování je zřejmý.

3. Rady k nezaplacení

  • Opět platí, že tím nejlepším dopravním prostředkem je vlastní nebo půjčené auto. Během třítýdenní cesty se dá objet Francie kolem dokola s návštěvou Camargue, Pyrenejí i s cestou z Čech po vlastní ose tam a zpět.
  • K ubytování se dá využít kempů, kterých je podél pobřeží dostatek. Ceny za dvě osoby, stan a auto se pohybují kolem 12-15 €. V září už je dost kempů zavřených.
  • Při nákupech potravin znovu doporučuji řetěz obchodů značky Lidl nebo Aldi. Ceny jsou v nich srovnatelné s cenami u nás.
  • K zajímavým oblastem, které by nadšený birdwatcher neměl minout patří: příbřežní Rochefort a zátoka Baie d´Aiguillon (na podzim je tu až 250.000 bahňáků a v zimě 150.000; na jaře tu bývá až 50.000 břehoušů černoocasých (Limosa limosa) a 6.000 vodoušů tmavých (Tringa erythropus) a tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta)), Belle-Henriette Lagoon (v září 1998 se tu objevil vodouš břehoušovitý (Catoptrophorus semipalmatus)), přístav v Les Sables dÓlonne (až 850 racků Sabinových během jednoho dne), ostrůvek Île d´Ouessant vzdálený 20 km od pobřeží (za tahu doména vzácných druhů a rarit).
  • K místům, které by neměl minout žádný návštěvník patří Duna de Pyla (mohutná písečná duna jižně od Bordeaux, platí se jen parkovné 3,15 €), Carnac (malebné bretaňské městečko s tisíci vztyčenými dolmeny; předpokládaná doba vzniku je 3000 let př. n. l.) a le Mont-St. Michel (skalnatý ostrůvek s katedrálou a středověkým městečkem spojený za přílivu s pevninou jen silnicí; na parkovišti se dá přespat, parkovné 4 €).
  • Přímořské laguny a mokřady oplývají neuvěřitelným množstvím komáří havěti. Je nanejvýš rozumné se vybavit dostatečným množstvím repelentu, bez kterého budete jejich sosáky zužováni celou noc.
  • Vyplatí se pořídit si na informacích pro turisty nebo na čerpacích stanicích podrobnou mapku oblasti, kterou hodláte navštívit. Pohyb po vedlejších silnicích bude díky ní snazší a najdete mnohé zajímavé, ale skryté lokality; cena se pohybuje kolem 5 €.
  • Mnohé informace z oblastí, které hodláte navštívit najdete na internetu: www.travellingbirder.com, www.birdtours.co.uk

4. „Top druhy“
Druhem, v jehož pozorování jsme tajně doufali a který nás alespoň v myšlenkách provázel podstatnou část naší výpravy po atlantském pobřeží Francie, byl racek Sabinův. Byli jsme sice v to správné období roku ve správné oblasti, ale bohužel jsme na něj neměli štěstí. Krom bahňáků jsme se těšili na mořské druhy ptáků a proto nás potěšilo, když jsme viděli buřňáka šedého (Calonectris diomedea) a severního (Puffinus puffinus). Výjimečné je i pozorování afrických ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus), kteří tu byli vysazeni v roce 1976 a jejichž nepočetná populace tu stále hnízdí. Radost nám udělaly také bernešky tmavé (Branta bernicla).

Vůně pryskyřice a romantika písečných pláží
Pyreneje opouštíme přes poutní Lurdy a uháníme k západu. Za Daxem se objevují první borové lesy. Obrovské písečné pláně zarostlé borovými lesy. Tisícinásobné Bzenecko u nás. Pás Pyrenejí, které jsme měli většinu cesty po levici se ztratil. V St. Girons nacházíme kemp kousek od pláže. Ta se jako přímka táhne od obzoru k obzoru lemovaná vysokým písečným valem. V dosahu vln pobíhá čtrnáct jespáků písečných (Calidris alba). Můžeme se k nim přiblížit na pět metrů. Slunce klesá do moře, několik lidí sedí na písečné duně, popíjejí víno a sledují rudnoucí moře. Přichází vlahý večer. Vůně pryskyřice nás provází i další den, kdy navštěvujeme písečnou dunu Pyla u Arcachonu. Je krásný den a slunce pálí. Procházíme kolem stánků a kavárniček a pak náhle proti nám stojí žlutá, odhadem 40 m vysoká stěna zářivě žlutého písku. Po plastových schůdcích se stoupá k jejímu vrcholu. Fouká tu silný vítr, který naše upocená těla olepuje zrnky písku. Máme jej všude. Ve větru tu plachtí orlovec (Pandion haliaetus) a nad hlavami nám poletují vlaštovky (Hirundo rustica). Obcházím několik písečných přesypů. Člověk je tu jako na poušti.

Hejna bahňáků a roje komárů
Příští noc trávíme na ostrově d'Oléron. Ráno přestává pršet. Je odliv a obnažené mořské dno je plné ptáků. Mezi nimi chodí lidské postavičky se síťovkami a hledají mušle k obědu. Kolem nás hledají potravu desítky volavek stříbřitých (Egretta garzetta) a kameňáčků pestrých (Arenaria interpres). Mezi racky žlutonohými (Larus fuscus) a stříbřitými (L. argentatus) nacházíme i pár racků černohlavých (Larus melanocephalus). V dáli vyrůstá z mořské hladiny známá pevnost Boyard. Během dne se přesunujeme k zátoce l'Aiguillon. Ta bývá při odlivu asi celá na suchu. Je obrovská. Obcházíme kousek hráze k pozorovatelně. Slunce v zádech, ideální podmínky k pozorování. Do rákosin se mají sletovat k noclehu bahňáci. Fakt je, že velmi daleko na druhé straně zátoky vidíme tisícová hejna menších ptáků po vyplašení kroužit. Na určení jsou příliš daleko. Mimo jiné pozorujeme tři rybáky malé (Sterna albifrons), asi 150 kolih velkých (Numenius arquata), slavíka modráčka (Luscinia svecica cyanecula), 22 husic liščích (Tadorna tadorna) a spoustu běžnějších bahňáků. Návrat k autu nám znepříjemňují roje komárů. Chovají se jako šílení. Venku to bzučí, jedni nám narážejí do oken a druzí jen výhružně sedí na sklech. Zkoušíme přejet blíž k moři – k pevninskému výběžku Pointe de l'Aiguillon, kde snad bude komárů méně. Nepomáhá to. Před spaním utěsňujeme všechny průduchy do auta a vybíjíme nezvané vetřelce. Strop auta je samá šmouha. Dopoledne zůstáváme na Pointe de l'Aiguillon. Nejsme tu sami. Postupně se na tomto písčitém výběžku pevniny shromažďuje snad 10 dalších birderů s dalekohledy. Jedni sledují mořské dno, mezi ně patříme my a druzí křoviny a travou zarostlé duny. Na dně se krmí bahňáci, volavky a racci a přes výčnělek pevniny přetahují pěvci. Zaujalo nás hejno dvou set kulíků bledých (Pluvialis squatarola), trojice rybáků velkozobých (Sterna caspia) a několik břehoušů černoocasých a rudých (Limosa lapponica).

Objevování seawatchingu
Později, když se dostáváme do míst, kde pobřeží vystupuje výše nad hladinu moře a kde máme díky tomu mnohem větší výhled do dálky, začínáme zkoušet tzv. seawatching, jak se říká pozorování mořských druhů v Anglii. Stativovými dalekohledy s velkým zvětšením prohlížíme hřbety a úžlabí vln a trpělivě čekáme, co nám nabídnou. A opravdu se pozorování na větší vzdálenosti vyplácí. Nejprve máme tereje (Morus bassanus), pak buřňáka šedého a nakonec velké hejno turpanů černých (Melanitta nigra). Ale je to náročné, hlavně pro oči. Až do teď jsme prohledávali spíše pobřeží. Tohle je však velice vzrušující typ pozorování. Snažíme se nevynechat žádnou příležitost, přístavy Port de Giraud, Port aux Anes a dále k severu. Často nás provází déšť. Přes Loiru je u St. Nazaire rozčapený vysoký oblouk mostu. Nejprve prudce stoupá do značné výšky, tam se na chvíli dotkne oblohy a zase padá k zemi před městem. Když jsme asi ve třetině jeho výšky, spustí se na nás provazce deště doprovázené prudkým vichrem. Stěrače ani na tu nejvyšší rychlost nestačí odhánět vodu do stran. Přes čelní sklo, do nějž práskají proudy vody, je stěží vidět. V nejvyšším bodě mostu, který jenom tušíme, jsme ve vodním světě absolutně odřízlí od okolí. Z mostu nás pak téměř splachují bystřiny, které z něj po vozovce stékají. Než přijíždíme do Carnacu plného vztyčených kamenů, tak už oblohou zase prosvítá slunce.

Ibisi posvátní
Podél pobřeží se posunujeme k Lorientu. Poslední městečko před zátokou, za níž Lorient leží, je Port Louis. Promenády, turisté a pevnost vedle přístavu. Krásné místo. Kousek se vracíme k lagunám, kde nacházíme nádherné travnaté parkoviště. Tady zůstaneme na noc. Silnice sem vede jen pár cm nad hladinou. Naštěstí je teď příliv, víc vody už nebude. Kolem nás je voda a ptáci. Z pinií za zády už delší dobu poslouchám vrčení a poštěkávání. Přisoudil bych to psům, ale poté, co do korun dosedá přes třicet ibisů posvátných, vím, kam zmizelo předchozích 14. Poštěkávání a krákání ještě zesílilo. Tak početné hejno ibisů jsme ještě neviděli. Prozatím to byly vždy jen osamělé páry hledající potravu v pobřežních mělčinách.

Bretaní ke sv. Michalovi
Postupně objíždíme celé pobřeží Bretaně. Rozeklané skalnaté pobřeží, kamenné domy, zelená tráva a při odlivu plachetnice ležící na bocích v prázdných zátokách. Za slunečného počasí by se po tomto pobřeží dalo putovat velice dlouho. Připomíná mi to Irsko. Je tu krásně a všude panuje líný klid. Turistická sezóna dávno skončila, jsme tu sami. Z pevninských výběžků pozorujeme mořské ptáky a pak už jsme nejdál na západě jak to jen jde a obracíme zpět k východu. Po dlouhé době se teď budeme už jen přibližovat domovu. V každé mořské zátoce, na každém kuse obnaženého dna se vždy najdou při odlivu desítky kameňáčků a kulíků písečných. Nad mořem poletují tereji, kormoráni chocholatí (Phalacrocorax aristotelis>) a přibývají nám i alkouni úzkozobí (Uria aalge) a bernešky tmavé. Opouštíme Bretaň, abychom na západním kraji Normandie ještě navštívili skalnatý ostrůvek Le Mont-St. Michel. Chrám působí monumentálně. Slunce se kloní k západu a osvětluje ty nehorázně daleké travnaté pláně mezi ostrůvkem a pevninou i obrovské plochy nahého mořského dna všude v okolí. Na východě stoupají do výše dva horkovzdušné balóny a kolem nich se prohání motorové rogalo. Končí další nádherný den místního babího léta. Následujícího rána se probouzíme do mlhy. Venku je sychravo podzimně. Vrcholí příliv. Okolí ostrova dosti rychle mizí pod vodou, nad kterou je jen přilehlé parkoviště a příjezdová cesta spojující ostrov jako pupeční šňůra s pevninou. Procházíme se mezi kamennými budovami a s podzimem cítíme i jakousi melancholii. Náš výlet končí. Ale už se těšíme domů. Křik racků žlutonohých teď určitě nějakou dobu neuslyšíme.

text a fotografie: Robert Doležal

autor Robert Doležal autor Robert Doležal autor Robert Doležal
autor Robert Doležal autor Robert Doležal autor Robert Doležal
 
 
 
Nahoru