Litva – hledání divočiny

Před lety, bylo to tuším po návratu ze slovenských Sulovských skal, jsem napsal píseň s názvem „Divoká“ (odkaz). K napsání tohoto textu mě motivovala rovněž ta skutečnost, že málokterý opravdový milovník přírody měl to štěstí a viděl u nás v republice „pravou divočinu“. Já osobně jsem po takovém zážitku vždycky toužil.

Zmíněné „Sulovky“ se dají bohužel projít během jediného dne, podobně jako třeba Pieniny, „Jetřichovky“ i naše Jeseníky. Všechna tato místa jsou opravdu přenádherná a pokud navíc nakouknete do některého z mnoha zapadlých zákoutí, např. u hraniční říčky Křinice v Jetřichovických stěnách, zůstanete možná stát v němém úžasu, podobně jako já - naprosto uzemněni tou krásou…

Nebetyčná bezejmenná soutěska je často „od hlavy až k patě“ oděna do bezpočtu mechů a kapradin. V nejnižším bodě údolíčka se většinou klikatí uzounká, pouze kopýtky zvěře vyšlapaná, stezka, směřující kamsi dolů – k bílými kvítky lakušníku poseté Křinici. Taková místa opravdu člověku „dobijí baterky“, jak říká náš oddílový kamarád Pufíček. Přesto však člověk tuší civilizaci poměrně blízko, většinou jen několik málo kilometrů odtud.

Upřímně závidím našim dávným předkům časy, kdy všechna tato divoká a tajemná zákoutí, zaujímala mnohem větší rozlohu než je tomu dnes. Určitě tady funguje přímá úměra: malá přelidněná země – málo opravdové divočiny. Ale díky i za tohle přerozmanité přírodní „málo“…

Dnes bych vám chtěl napsat o zemi, která je svou rozlohou, ale i dalšími aspekty, velmi podobna té naší. Ve svém bádání po divoké přírodě jsme spolu s bratrem Bohdanem a dalšími rybařícími a fotografujícími kolegy, vyrazili letos v květnu do střední a západní části Litvy.

Je to země poměrně málo zalidněná a málo průmyslová, s pohnutou, avšak velmi bohatou, historií a kulturou. Litva patří k Pobaltským zemím, které se teprve nedávno „oprostily“ od ruské nadvlády. My jsme navštívili kraj mnoha jezer a mokřadů, kraj vlídných lidí a ojetých vozů zn. Audi – národní park Žemajtija.

Park byl založen v roce 1991 a rozkládá se na ploše 22.000 ha s nadmořskou výškou max. 191m. Jezera a mokřady zaujímají takřka 50% rozlohy NP - celkem 26 jezer. Tato skutečnost jasně napovídá, že se jedná o kraj obývaný spoustou živočichů a rostlin, milujících vodu a podmáčené lesy, a to bylo něco pro nás…

Už pouhá skutečnost, že se na území parku zdržuje na 185 druhů ptáků, byla pro nás, nadšené fotografy „ptákology“, zcela fascinující. Když jsme se navíc s bratrem dočetli, že se v parku vyskytuje na 49 druhů savců, ale i stovky druhů chráněných rostlin, plynulo z toho pro nás jen jedno: osm dní je na tohle všechno málo, takže se bude rovněž málo spát, jen ať toho vidíme co nejvíce.

A tak se i stalo. I přes to, že jsme byli ubytování u srdečných lidiček v městečku Plateliai, nepromeškali jsme jediný východ nebo západ slunce, a tohle nejkrásnější fotografické světlo jsme si vychutnávali hezky v přírodě.

Ta sice nebyla tak nedotknutá, jak bychom si jistě já i můj bratr Bohdan přáli (Litva je totiž rovněž země mnoha samot, na které narazíte prostě všude), ale rozhodně není tak „zasviněná“ odpady, jak je tomu u nás, takže vám civilizace není na každém kroku násilně připomínána. (Možná, že kdyby se právě tohle změnilo u nás, zas by se český „divý člověk přírodní“, cítil v naší krajině o něco lépe…).

Žemajtijský NP nás na každém kroku okouzloval svou velmi ekologicky vyváženou a neporušenou krajinou, a to i přes svou poměrně krátkou existenci. Podle mého názoru se o to nepřímo „zasloužila“ také ruská armáda, (podobně, jako např. u nás ve vojenském prostoru Libavá), která měla za federace na území současného parku své nejstarší odpalovací rampy, namířené, jak nám sdělili místní, v šedesátém osmém na Východní Německo, čímž byl přístup civilistů pravděpodobně nepřípustný. Tuto „atrakci“ je dnes rovněž možno shlédnout v muzeu na území NP.

Mimochodem. I přes to, že se staršími obyvateli domluvíte velmi obstojně rusky, neznamená to, že by tito „Sojuz“ nějak milovali! Doporučujeme vám, pokud do Litvy někdy zamíříte, „gavariť toĺka němnožko pa rusky“ ? (s mladší generací se spíše domluvíte anglicky).

A teď zpátky do lesa ?… Tak si představte, že vyrazíte-li z Plateliai na kteroukoliv světovou stranu, jste za 10 až 15 minut u bobří hráze! Nevím, jestli naši radost sdílí během celého roku místní zemědělci, jelikož tito pilní stavitelé dokáží ve spojení s vodou během jediné noci nevídané kousky, ale my jsme byli naprosto unešeni!

Bobří kanály jsme často navštěvovali, abychom tato velmi plachá zvířata mohli nafotit. Několikráte jsme bobříky měli možnost pozorovat, ale vhodná fotografická příležitost se nenaskytla. Naštěstí je všude kolem jejich staveb tolik života, že jsme se při našem tichém vyčkávání ani chvilku nenudili. Tak vznikla např. tato fotografie sluky – krásnoočky, jak se jí někdy říká u nás.

Pozvolna přicházející jarní večer v litevských mokřadech je opravdu přenádherný. Právě zmíněné sluky a bekasiny ho přinášejí na svých rychle kmitajících křídlech, za současného „mečení“ , které vydávají samečci při letu svým peřím. Z okolního lesa je tento zajímavý zvuk doplňován voláním holubů hřivnáčů a s trochou štěstí k vám májový větřík přinese skrze mladé březové listí volání jeřábů popelavých z přilehlých luk.

Když už je takřka tma a do mlhavých cárů nad loukou vkročí opatrné tlapky a kopýtka lesní zvěře, přidá se ještě do všeho toho ptačího zpěvu, tajemné dunivé „bučení“ bukače velkého z rákosin nedalekého jezírka. Co víc si může nadšený pozorovatel přírody přát? Spokojeně jsme se vracívali kolem opuštěné litevské samoty s malými dřevěnými okýnky zpět do městečka, abychom opět brzy ráno vyrazili do kraje losů, vlků a rysů.

Zmíněná opuštěná dřevěnice nám dala nahlédnout do života prostých lidí… Malé nízké místnosti nesly ještě neklamné stopy po svých obyvatelích, vyprávějící o jejich životě v náruči drsné přírody…

Místní lidé na nás sice poněkud překvapeně koukali, když jsme jejich koně a pluhy fotografovali, jako Japonci Prahu, ale vesměs se od své práce nenechali rušit a klidně nám dále „pózovali“.

Typickým rysem litevských stavení je časté užití dřeva, doplněné žlutými, modrými a zelenými fragmenty. Zejména takto vypadající místní zvonice a kostely jsou ve spojení s chladněmodrým litevským nebem, tím pravým námětem pro „širokáč“ a „polarizák“… Představíte-li si navíc hromady nasekaného bílého dřeva a čapí hnízda u každého z domů, jakoby zakořeněných vprostřed černých rozbrázděných políček, získáte opravdový obraz litevského venkova.

Také já jsem si na těchto cestách za poznáváním místního folkloru přišel na své. Jelikož mojí „úchylkou“ je také občasné fotografování křížových cest a božích muk, navštívili jsme místo zvané tuším „Křížový vrch“… Tak tóóólik křížů jste ještě neviděli! Prý se tu kdysi zjevila panenka Marie a od té doby každý poutník přináší na malé návrší vprostřed polí, ten svůj křížek. Jsou jich tam, a to bez přehánění, statisíce… Droboulinké, obrovské, železné, dřevěné, pletené, vyřezávané, prastaré, moderní, originální, kýčovité … no prostě hromady - doslova a do písmene.

Také jsme byli u Baltu. Poblíž Kurské kosy, tvořící dlouhý záliv podél pobřeží a která si to míří až někam k ruskému Kaliningradu, jsme navštívili odchytové zařízení pro kroužkování ptáků. Na malém poloostrově, kudy vedou severní ptačí migrační cesty, nám vyprávěl ochotný stařík typicky ruského vzhledu (mimochodem nejstarší litevský ornitolog) o tom, k čemu že ty obrovské odchytové sítě slouží, a že zde v loni chytili přes 100 000 ptáků, a že… no to musíte také slyšet. Nakonec nás ubytoval na romantickém pobřežním majáku.

Nedaleko odtud jsme uskutečnili další specifickou fotografickou výpravu, kdy jsme se v gumákách brodili mělčinami Baltu – vlevo moře vody a vpravo moře rákosu. (Takhle nějak si představuji Dunajskou deltu.). Naštěstí pro nás se čerstvěvylíhnuvší komáři teprve seznamovali se svým bodavým ústrojím, takže jsme nakonec vyvázli se zdravou kůží a bezpočtem zážitků i fotografií.

Z pozorovaných ptáku stojí určitě za zmínku spousta bahňáků, kachen, labutí houpajících se na hřebenech vln Baltu a dokonce i husici liščí jsme pozorovali v jedné ze skrytých zátočin. Nad hlavou nám kroužili motáci a orli… no prostě ptačí ráj.

Navštívili jsme rovněž nedalekou bobří rezervaci, což byl konečně velmi nadějný náznak divočiny. Nebýt toho, že velmi blízko probíhala ve velkém rozsahu – „jako v Rusku“ -těžba rašeliny, byli jsme naprosto spokojeni. Naštěstí ta nefalšovaná, námi vysněná divočina, nedala na sebe rovněž dlouho čekat!

Představte si kraj, ve kterém, když se zastavíte a sebelépe se zaposloucháte, neuslyšíte nic jiného, než jen šumění větru v korunách prastarého borového lesa a zelenkavých bříz, kraj ve kterém, když se rozhlédnete, nespatříte nic jiného, než jen bezedné moře odstínů zelené, hnědé a modré, kraj ve kterém, když se nadechnete, neucítíte nic jiného, než jen nenapodobitelně omamný balzám výparů hlíny, vlhkých mechů, kapradin a rojovníků, tisíců pryskyřic a dechů divokých tvorů, které spíše jen tušíte za každičkým trsem trávy, za každým křovím, či stromem kolem vás, kraj, který vaši duši svou absolutní přirozeností natáhne do sebe, jako náruživý kuřák končící posledním šlukem se svým dlouholetým zlozvykem, kraj ve kterém se vy sami – civilizovaní – cítíte jako možná největší hřích…

Navštívili jsme takový kraj a nejspíš i tohle byl jen „vzorek“ toho, čím je pro mě opravdová divočina. Dokonce se mi tak trochu potvrdilo, když nám ředitel parku Saulius Sidabras, se kterým jsme se spřátelili, představil člověka –specialistu a uznávanou kapacitu na savce, který nám řekl: „Chcete poznat pořádné lesy? Proč nejedete nahoru, do Lotyšska a Estonska?“ Snad někdy příště…

Cestou zpátky do republiky jsme se ještě zastavili na velmi zvláštním místě. Navštívili jsme osamělou usedlost hluboko v lesích, jejichž majitelé se snažili svým přímým soužitím s vlky dokázat Litevské veřejnosti, že vlků se není třeba bát, že člověk a vlk mohou klidně žít vedle sebe, aniž by si nějak významněji překáželi, a co víc – že si mohou být také navzájem prospěšní.

Byli jsme tak trochu nesví, když nás „majitelka“ nechávala v oploceném kusu lesa společně s vlky a odcházela od nás se slovy, které by se daly volně přeložit asi takto: „Až vás to focení přestane bavit, tak to prosím zavřete a doneste mi klíče.“. Šok…! Opravdu prazvláštní pocit. Někteří vlci opatrně, ale také zvědavě, nakukovali, kdo že je to přišel navštívit. Když jsme se po chvíli odvážili vstoupit hlouběji do výběhu, někam se naráz ztratili a teprve po chvíli jsme jednoho spatřili, jak na nás zvědavě pokukuje z míst, kde jsme tušili jediný východ z oploceného vlčího království. Opravdu se kolem nás pohybovali naprosto neslyšně a teprve, když si na nás trošku zvykli, nechal se jeden z nich občas vyfotografovat. Jsou to velmi ostražitá a hrdá zvířata, tak by se dal velmi krátce charakterizovat rozdíl mezi psem a vlkem. Byl to super…

Zážitků jsme měli během těch osmi dnů (a pozdějších dalších cest) velmi mnoho, takže bude určitě lepší, než se tady na mnoho stran dále rozepisovat, když si někdy zajedete nasbírat nějaké svoje…

Právě pro tento případ ještě přidávám několik podrobnějších informací a kontaktů, které by se vám mohly při případné návštěvě parku hodit.

Nutno podotknout, že bez auta bychom toho tolik rozhodně neviděli, za což bych chtěl poděkovat především Lubošovi, který nás ochotně vozil a své čím dál více zaprášené auto nám neustále půjčoval. Cesty jsou poměrně sjízdné, a to i tehdy, když se jedná o cesty lesní.

NP Žemajtia je vzdálen od našich hranic zhruba 1200 km. My jsme tam putovali přes noc a netankovali jsme v Polsku, ale až v Litvě, kde jsou ceny benzínu i LPG přibližně stejné jako u nás. Ubytování v rodině nás vyšlo na deset až třicet Litů za noc, což je na naše asi tak 100 – 300 Kč (příkladný kontakt: Augustiniene Stefa, Ožero 18, Plateliai), ale není problém ani táboření v kempech. O těch se dozvíte buď, v celkem dobře udělaných mapách, nebo v informačním centru parku (www.zemajtijanp.ot.lt).

Také ceny potravin jsou podobné jako u nás. Mimo turistickou sezonu, kdy jsme Litvu navštívili my, jsem neviděl mnoho stopařů, takže si myslím, že i tento způsob cestování by se mohl dát využít. Lidé jsou opravdu velmi přívětivý a země se mi zdá celkem bezpečná.

V NP se dá tedy velmi dobře fotit, rybařit na speciální (lacinou) povolenku, ale také, a to hlavně na podzim, skvěle houbařit! Prospekt NP uvádí na 238 druhů hub a hřibů.

Pokud fotografujete přírodu doporučujeme, aby jste se nejprve domluvit s ředitelstvím parku, jelikož ti vám mohou jednak ukázat některá zajímavá místa a zároveň se o vás dozví místní rangers , což považujeme za celkem důležité. Právě takto jsme získali např. kontakt na nově vznikající „zařízení“, ve kterém jsme měli možnost fotografovat vlky, ale i divoká prasata atd. (kont.: Petras Dabrišius, Laukstenu. km., Eigirožiu. p-tas., Telšiu raj. Lietuva).

Závěrem bych rád napsal svůj názor, že možná právě východním směrem vede cesta do nespoutané divočiny. Samozřejmě jsme viděli s bratrem i překrásné rezervace kanadské a jiné, ale myslím to spíše tak, že je to jednak mnohem blíž a jednak nesrovnatelně lacinější! Takže vzhůru za divočinou.

text a fotografie: Štěpán Mikulka