Marockým vnitrozemím v teplých spodcích

Noc je dlouhá a mrazivá. Nacházíme se v předhůří Atlasu ve střední části Maroka. Včera jsme vystoupali pásmem dubů, borovic a cypřišů do výšky asi 1.600 m.n.m. Foret de Cedres – Cedrový les nebo Cedrová hora, tak se tato oblast jmenuje. Jsme v hájemství mohutných cedrových porostů, které jsou po ránu plné ptačích hlasů. Výrazně a opakovaně je slyšet žlunu africkou. Nedá to moc práce ji najít. Od úst nám stoupá pára. Netrpělivě čekáme na východ slunce. Prsty jsou od kovového těla dalekohledu zkřehlé . Ztěží jimi pohybuji. Ani jsem netušil, že se bude hodit zimní čepice a rukavice, které jsem do baťohu doma pro všechny případy přibalil. Vždyť jsme v Africe! Jak tu může být taková zima? Snad bude na jihu v poušti trochu tepleji.

1. Proč právě vnitrozemí Maroka?
Už dlouho jsem při pročítání birdwatcherských reportů, které jsou na internetu k dispozici, pošilhával nepatrně více k jihu, než dříve. Přál jsem si pocítit trochu více exotiky, než nabízí Evropa, ale zase ne příliš, aby pozorování neobvyklých ptáčích druhů nebylo vyváženo přílišnými riziky. Zvítězilo Maroko, které se může pochlubit nejpestřejší avifaunou ze severoafrických zemí, dostupností kvalitních map a terénních příruček detailně popisujících nejednu zajímavou lokalitu, a skvělou infrastrukturou, která umožňuje nezávislé a bezpečné cestování po celé zemi.
A proč právě vnitrozemí? Naše cesta byla kruhová. K jihu jsme jeli vnitrozemím a zpět jsme se vraceli po pobřeží. Těch zážitků bylo tolik, že bude rozumnější je shrnout do dvou článků. Tento se bude věnovat vnitrozemí.

2. Kdy se vypravit na cestu?
Značná část cesty touto částí Maroka se odehrávala ve vyšších nadmořských polohách pohoří Atlas a pak v poušti na jihovýchodě země. Vyrazili jsme v březnu, kdy tu bylo ještě dost chladno a v nejvyšších partiích hor ležel sníh. Ani noci trávené v poušti nebyly z nejteplejších. Nejvhodnějšími měsíci k návštěvě, pokud nemáte zálibu ve spodcích, je duben a květen, kdy probíhá tah ptáků k severu, v horách vás nepřekvapí nečekaná sněhová nadílka, díky které by byly uzavřeny některé cesty a v poušti ještě nebudou panovat horka k zalknutí.

3. Rady k nezaplacení

• Nejrychleji se dostanete do Maroka letecky. Běžná cena zpáteční letenky Vídeň – Casablanca začíná na 10.000 Kč (březen 2007). Výhodnější by mohla být cesta s nějakou nízkonákladovou leteckou společností třeba do Barcelony nebo do Málagy a pak pokračovat trajektem do Ceuty.
• K dokonale nezávislému cestování si stojí za to půjčit automobil. Při objednávce v předstihu přes internet přijde osobáček nejnižší kategorie asi na 800 Kč na den (fy Budget). Není problém si vyřídit půjčení auta až na místě na letišti. Cena bude o něco vyšší.
• Silnice jsou v Maroku vesměs kvalitní. Postačí tedy osobní automobil. Do plnokrevné pouště je lepší si zaplatit řidiče s vlastním terénním automobilem. Vždy se nějaký najde. Cesty tu nejsou a zabloudit se dá velice snadno.
• Ceny benzínu jsou všude stejné. Za litr Naturalu 95 dáte průměrně 10 MAD (1 MAD = 2,38 Kč, kurs platný v listopadu 2007).
• K ornitologicky atraktivním lokalitám patří: Ifrane - turistické středisko na svazích Středního Atlasu, v okolních jehličnatých lesích s cedry se vyskytuje žluna africká (Picus vaillantii), Zeida – město na pustém řídce travnatém plató, v okolí se dá vidět skřivan Dupontův (Chersophilus duponti), Er Rachidia – polopouštní město, ve stržích na západě se vyskytuje timálie akáciová (Turdoides fulvus) a bělořit pouštní (Oenanthe deserti), Merzouga – pouštní město v oblasti písečných dun Erg Chebbi, žije tu výr bledý (Bubo ascalaphus), lelek egyptský (Caprimulgus aegyptius) a vrabec pustinný (Passer simplex); s notnou dávkou štěstí by se tu dal vidět i drop obojkový (Chlamydotis undulata), soutěska Todra – impozantní 300 m hluboká skalní soutěska, domov orla jestřábího (Hieraaetus fasciatus) a pěnice Tristramovy (Sylvia deserticola), Tagdilt Track – polopouštní náhorní plošina, nejvhodnější k pozorování skřivana tlustozobého (Ramphocoris clotbey) a Oukaimeden – lyžařské středisko ve Vysokém Atlasu, nejlepší oblast pro pozorování hýla červenokřídlého (Rhodopechys sanguinea) v Maroku.
• Na internetu se dá najít spousta užitečných informací týkajících se cestování i birdwatchingu v Maroku. Z literatury doporučuji
• A Birdwatchers´Guide to Morocco od autorů Patrick a Fédora Bergier.

4. „Top druhy“
Stačí si namátkou přečíst několik ornitologických cestopisů, aby si člověk udělal přehled o tom, za čím se do Maroka hlavně jezdí. Z druhů, které nabídnou hory a pouště vnitrozemí stojí za pozornost rehek severoafrický (Phoenicurus moussieri), ze čtrnácti druhů skřivanů, kteří se tu vyskytují je to skřivan Dupontův a skřivan dudkovitý (Alaemon alaudipes), určitě sem patří vysokohorský hýl červenokřídlý, pouštní vrabec pustinný a drop obojkový. Těch druhů je ve skutečnosti mnohem více, vždyť v Maroku bylo zaznamenáno celkem 460 druhů ptáků, což je pro srovnání o 40 více, než v Egyptě.

Zzzzzzzzima v horách a v podhůří pro změnu taky zzzzzzzzzzzima
Ptačí osazenstvo Foret de Cedres se velice podobá tomu našemu v jehličnatých a smíšených lesích. Jen žluna africká se mimo vyšší polohy severní Afriky nikde jinde nevyskytuje. Ztuhlí chladem jako ti štíři, které občas nacházíme pod kameny, pokračujeme k jihu. Trsy trávy, kameny, obnažené skalky a ve vrcholových partiích kopců chuchvalce cedrů. V malém městečku Timahdite je postaveno téměř na každém komínu čapí hnízdo. Na kamenné zídce jednoho políčka posedává náš první rehek severoafrický. Nadšeně jej fotíme.
Opět stoupáme, abychom překonali průsmyk Col du Zad (2.178 m.n.m). V dáli na jihu vystupují příkrá zasněžená skaliska Vysokého Atlasu. V Zeidě obědváme. Město leží na kraji kamenité polopouště tečkované trsy tuhé trávy. Trávíme zde několik hodin. Do seznamu pozorovaných druhů přibývá bělořit pouštní (Oenanthe deserti) a šedohlavý (O. moesta). Opakovaně vidíme bělořity černé (O. leucura). Na noc stavíme stany na dně částečně zatopeného lomu. Mezi kameny poskakují vrabci skalní (Petronia petronia). Stmívá se záhy, z městečka k nám doléhá táhlý hlas: Alláh Akbar. Ráno je nehorázná zima. Na všem je tlustá vrstva námrazy. Kubrt si libuje ve svých teplých spodcích. Snažíme se zahřát u malého ohníčku. Konečně vychází slunce, které barví stěny lomu do oranžova. Vše se zrcadlí v naprosto klidné vodní hladině. Dalších pár hodin trávíme opět v polopoušti jižně od Zeidy. Nad námi přeletuje stepokur písečný (Pterocles orientalis) a malá hejnka skřivánků menších (Calandrella rufescens). Několikrát jsme zaslechli flétnovitý melancholický zpěv skřivana Dupontova.

Birdwatching na smetišti
Další noc bivakujeme u říčky vtékající do přehrady severně od Er Rachidie. Místo nacházíme až za šera. Vzduch voní jakýmsi příjemným aromatickým kořením. Večerní atmosféru doplňují hlasité songy žab. Noc je neobyčejně vlahá. Po ránu nám kousek od stanu u vody postávají dvě husice rezavé (Tadorna ferruginea). Jdeme se projít k přehradě. Cestou pozorujeme bělořita saharského (Oenanthe leucopyga) a skřivana pouštního (Ammomanes deserti).
Následuje Er Rachidia, město úhledných, do růžova a oranžova laděných krabiček jednopatrových domků na kraji pouště. Odbočujeme po P32 směrem na západ, kde by mělo být nějaké smetiště a strž s několika místními zajímavostmi. Za městem skutečně nacházíme několik ploch s keři a vyschlými loužemi. Je tu spousta odpadků a tradičně stovky igelitových sáčků třepotajících se z větví keřů a poletujících vzduchem jako ptáci. Trpělivě pročesáváme křoviny. Přibývají několik druhů pěnice, ťuhýk rudohlavý (Lanius senator) a konečně také čtveřice timálií akáciových. Průvodce nelhal.

Maghrabi a písečné duny na obzoru
Asi 10 km jižně od Erfoudu končí asfaltová silnice. Kdesi v dálce před námi se dají tušit žluté obrysy mohutných písečných dun Erg Chebbi. K nim se chceme dostat. V jejich blízkosti se totiž nachází pouštní městečko Merzouga. Vydáváme se do pustiny. Vyjeté koleje v pouštní kamenité pláni se kříží, proplétají, rozdělují se, napojují a vedou bůhví kam. Snažíme se držet jedné z nich, která je značená kameny u krajnice. Auto drnčí a poskakuje po kamení. Projíždíme dvě vesnice. Děcka jsou tak neodbytná, že nám za jízdy otvírají dveře a hrozí kameny, když nic nedostanou. Čas od času nás míjí v plné rychlosti teréňák křižující poušť mimo cesty. Duny, ke kterým bychom se měli blížit, jsou v dálce po pravé straně. Cesta ale pokračuje spíš k jihovýchodu a stále se od dun vzdaluje. Vyrazit po neznačené cestě, tak bychom už teď bloudili nebo zapadli do písku. Několik takových úseků už jsme museli zdolat. Po dvaceti km v poušti to obracíme. Drkotáme cestou, kterou jsme sice už jednou projeli, ale která nám připadá cizí a neznámá. Zastavujeme nedaleko konce asfaltové silnice a vystupujeme z auta. Je už tma. Tichým krokem kolem nás prochází několik tmavých bručivých velbloudích siluet. Necesta, po které jsme se vrátili je náhle plná světel. Džípy s turisty se vrací po setmění k civilizaci. Proměna pouště v dálnici trvá jen asi hodinu. Pak už jsme tu sami. Ticho je neobyčejně hlasité. Stavíme stany, otevíráme místní červené víno Maghrabi a koukáme na hvězdy. Když jdeme spát, tak se odněkud z pouště ozývá hlas lelka egyptského.

Jezero v poušti
Probouzí mě dlouhé hvizdy skřivana dudkovitého. Dva poletují dost blízko. Vždy, když začne extaticky hvízdat, tak vzápětí vzlétne kolmo vzhůru a s roztaženými černobílými křídly vyklesá na stejné místo. Jinak je v poušti ticho. Auta plná turistů ještě nevyrazila na cestu. Kubrt nachází hnízdo skřivanů pruhoocasých (Ammomanes cincturus). Nedaleko nás přeletují dvě hejna stepokura korunkatého (Pterocles coronatus).
Vracíme se do Erfoudu, abychom se do Merzougy dostali po asfaltové silnici přes Rissani. Za městem opouštíme poslední známky vegetace a vjíždíme do černé kamenité pouště táhnoucí se od obzoru k obzoru. Po levé straně vystupují v dálce žluté písečné duny. Místní nám už několikrát vyprávěli o pouštním jezeru plném plameňáků. Asi pět km před Merzougou si skutečně vpravo od silnice všímáme vodní hladiny. Jezero je rozlehlé a mělké. Vzniklo po vydatných deštích, které tu byly před měsícem. Na hladině je asi 80 husic rezavých, ještě více pisil čáponohých (Himantopus himantopus) a další bahňáci. Šťastně unikáme klukům, kteří nás honí na kolech a vnucují nám minerály a fosilie.
Hon na turisty je ještě horší v Merzouze, kde jsme chtěli najít vrabce pustinné. To se nám bohužel nepodařilo.

Oukaimeden
Po několika dalších dnech strávených v kamenité polopoušti jižního předhůří Atlasu a po nočním bloudění medinou Marakeše nás teď zase čekají vysoké hory. Oukaidemen leží ve výšce 2.600 m.n.m. Je tu malá přehrada, nové městečko včetně restaurací a stará kamenná dědinka připomínající spíš chlívky, než domky. Údolí se stáčí vlevo k vysokým skalním štítům se sněhem. Ve svazích je dvojice lanovek. Chlapíci z kamenných pididomků pod lanovkou vynášejí ven lyže a snowboardy. Zalyžovat se tu dá. Procházíme svahy, které obývají skřivani ouškatí (Eremophila alpestris). Kolem lanovky se vyskytují dlouho očekávaní hýli červenokřídlí. Snídáme v restauraci Louka vaječnou omeletku s olivami. Mají tu birdlog se zápisy z pozorování. Poslední birdwatcheři tu byli včera a viděli to stejné co my.
Jde o poslední společné pozorování. Kubrt se s námi v Marakeši loučí a odjíždí domů. My dva zbývající pokračujeme dál k západu, k pobřeží Atlantiku, podél kterého se budeme posunovat zpět k severu. Mrazivá etapa cesty končí. Ani nebudeme muset žádat Kubrta, aby nám tu nechal nejcennější část svojí výbavy – teplé spodky.

text a fotografie: Robert Doležal