(Tento článek vznikl na základě prosby šéfredaktora časopisu zaměstnanců Prechezy a.s. Přerov „Přerovský chemik“ a byl publikován v čísle 10/2005)

Myslí lidí a médii v těchto dnech hýbá ptačí chřipka. Všechny dosud publikované názory se vejdou mezi dva extrémy. Podle prvního už nemá smysl nic začínat a rozdělávat, protože lidstvo již brzy vymře. Tak trochu to připomíná situaci před rokem 1000, kdy mnoho lidí věřilo v přicházející konec světa a pro snazší vstup na nebesa se zbavovalo majetku, aby mohli zamřít v chudobě. Pokud by to někdo chtěl pojmout s podobnou důsledností, nechť mne kontaktuje, rád mu doporučím řadu neziskových organizací, které mu pomohou. Pomocnou ruku by jistě našel prakticky u každého, protože lidé si musí pomáhat, zvláště pak v těžkých chvilkách. Také bych pomohl, bude-li třeba.

Druhým extrémem je názor, že je to výborný marketingový nápad farmaceutických koncernů, jak si zajistit fantastické zisky. Prostě něco na způsob vodiček proti plešatění, elixírů mládí a lásky a zaručených přípravků na hubnutí. No určitě si k penězům pomohou. A my pořád hledáme nové oblasti pro aplikaci našich výrobků. Kdybychom nebyli solidní firma, měl bych řadu nápadů na rychlou konjunkturu…. No, jak už to bývá, i pravda o ptačí chřipce je někde mezi extrémy.

Když jsem byl požádán o pár řádků o ptačí chřipce, uvědomil jsem si dvě věci. Jednak, že by nebylo ode mne správné to odmítnout a jednak to, že je problém psát o něčem, co se mění každým dnem, a to za situace, kdy se článek dostane ke čtenářům po zhruba třech týdnech. Takže zdůrazňuji, že se opírám o stav poznání, který mi byl dostupný 23.10.2005 večer. Pokud vše bude brzy jinak, pak je to jen důkazem, že je těžké předpovídat budoucnost.

Ptačí chřipka není ve světě žádnou novinkou. Je jí popsáno nejméně 144 kmenů. Poprvé byla identifikována v Itálii již před více než sto lety. Samotný virus byl z ptáků poprvé izolován v roce 1961 v Jižní Africe z rybáka obecného. Začátkem 80. let minulého století došlo k rozsáhlé epidemii ve Spojených státech, kdy do té doby málo nebezpečný virus zmutoval do vysoce patogenní formy s více než 90procentní úmrtností. V letech 1999-2001 proběhla epidemie v Itálii (utraceno přes 13 milionů kusů domácí drůbeže). Tolik obávaný virus H5N1 se poprvé objevil v Hongkongu v roce 1997 (některé zdroje tvrdí, že to bylo ještě dříve).

Rozsáhlá studie, v rámci které bylo testováno 21 tisíc volně žijících ptáků 88 druhů, zjistila, že nejčastěji se viry ptačí chřipky vyskytují u vrubozobých (15,2 %). Do této skupiny, laicky řečeno, patří kachny, husy a labutě. U testovaných jedinců kachny divoké bylo zjištěno výrazně vyšší napadení jedinců vypouštěných z umělých chovů, než u jedinců pocházejících z volné přírody. Jiná studie, publikovaná v roce 2004 prestižním časopisem New Scientist, shrnula vyšetření 6 tisíc divokých ptáků z Hongkongu. Pouze u jednoho z ptáků byl test na virus ptačí chřipky pozitivní. V posledních letech se těchto nálezů objevilo víc, největší úhyn ptáků v přírodě byl zaznamenán u vodních ptáků v Číně, kde na jezeře Qinghai během krátké doby uhynulo přes 1000 jedinců různých druhů a znám je i případ ze začátku srpna, kdy na dvou jezerech v severním Mongolsku uhynulo 89 vodních ptáků různých druhů. Kromě mongolského případu se ale s největší pravděpodobností vždy jednalo o nákazu od domácích ptáků žijících v dané oblasti (schopnost přenosu drůbež - volně žijící pták byla již několikrát prokázána). Z velmi nedávné doby víme i tom, že virus je také v Evropě. Je to tedy důvod k likvidaci volně žijících ptáků?

Likvidace volně žijících ptáků nepomůže zastavit rozšíření ptačí chřipky. Tento názor sdílí i Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation), Organizace OSN pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization of the United Nations), Světová organizace pro zdraví zvířat (the World Organisation for Animal Health), britská vláda a nepochybně i řada dalších úctyhodných a renomovaných institucí. Dokonce je jasné, že by zmíněná likvidace mohla situaci zhoršit. Nakažení jedinci by se mohli v panice rychleji a dále rozletět, zdraví ptáci by byli oslabeni nadměrným stresem, což by je činilo zranitelnější vůči nákaze. Většinou však platí, že divoký pták, který se nakazí, nemá moc chuti na nějaké poletování. Delší let je totiž příliš fyzicky náročný na to, aby ho mohl podniknout nemocný jedinec. Znalosti migračních schémat volně žijících ptáků (trasa, časový průběh tahu, migrační zastávky) získávané dlouhodobým studiem umožňují srovnání s časoprostorovým schématem šíření ptačí chřipky v domácích chovech. V prosinci 2003 vypukla epidemie ptačí chřipky v Jižní Koreji. Když se v lednu 2004 objevila ve Vietnamu a v únoru v Indonésii, byli jako jedni z hlavních viníků označování divocí ptáci. Časoprostorový posun nemoci však neodpovídá žádnému migračnímu schématu kteréhokoli druhu divokých tažných ptáků. K přenosu tedy muselo dojít prostřednictvím transportů nakažených domácích ptáků nebo prostřednictvím nějakého jiného, doposud neznámého faktoru. Ani v jiných případech doba propuknutí epidemií většinou neodpovídala době, kdy v dané oblasti táhnou ptáci.

Nejdůležitějším kritériem rozhodování lidstva je stále častěji ekonomika. Ta naštěstí hovoří také jasně – likvidace divokých ptáků by znamenala zcela nesmyslně vynaložené prostředky, které je možno použít mnohem rozumněji na skutečně efektivní kontrolní opatření.

Neexistuje důkaz přenosu kmene H5N1 z divoce žijícího ptáka na člověka. Infekce se objevila u lidí, kteří byli v úzkém kontaktu s domácí drůbeží a to ještě v podmínkách naprosto nesrovnatelných s evropskými standardy. Riziko nákazy od divoce žijících ptáků je zcela zanedbatelné a může být ještě sníženo, pokud se lidé vyhnou kontaktu s nemocným nebo mrtvým ptákem.

Pro vznik opravdové pandemie ptačí chřipky musí být splněny tři podmínky. Obávaný virus H5N1 již dokázal naplnit první dvě – je to nový typ chřipkového viru a je infekční pro člověka. Naštěstí se zatím nenaplnila ta poslední. Tou je jednoduché šíření mezi lidmi. Samozřejmě nelze vyloučit možnost, že virus zmutuje do formy přenosné z člověka na člověka. Pokud k tomu dojde, stane se to pravděpodobně v jihovýchodní Asii, kde je úzký kontakt drůbeže, lidí a prasat. Ač to asi mnohé překvapí, prasata mají lidem hodně podobný organismus. Vzpomeňme úspěšné léčení rozsáhlých popálenin u lidí pomocí štěpů prasečí kůže. Pro člověka nebezpečná mutace viru tak může proběhnout i v těle nakaženého prasete.

Ptačí chřipka je v současnosti především veterinárním problémem. Řada opatření již byla přijata, řada, aspoň v ČR, kupodivu ne. Určitě by se měly rychle hledat prostředky k odškodňování chovatelů drůbeže. Pokud u nás vypukne veterinární epidemie a budou se vybíjet chovy, měli by chovatelé dostávat náhrady. Jinak se bude řada z nich logicky snažit epidemii utajit a opatření budou zcela neúčinná. Nějak se jistě bude muset řešit izolace chovů od okolní přírody a vypouštění uměle odchovaných divokých kachen do přírody.

Za ornitology mohu slíbit, že se v terénu budou i nadále věnovat tomu, zda se někde neobjevuje více nemocných nebo uhynulých ptáků, než je běžný stav. Samozřejmě by okamžitě informovali příslušné státní orgány. Zatím se nic takového neděje! Také by se měli teoreticky připravit na poznávání exotických druhů kachen. Je dost pravděpodobné, že případný zákaz chovu na volném prostranství přiměje řadu chovatelů exotů, kteří nemají žádné zázemí k chovu v budovách, k rozhodování mezi likvidací a tajným vypouštěním do přírody. To druhé asi často zvítězí. Při výlovu v Tovačově byly k vidění tři jihoamerické kachničky šedoboké, nepochybně pocházející ze zajetí. Netvrdím, že je někdo vypustil, možná prostě utekly. Ale řekněte sami, kdo to má proboha určovat, když to byly navíc nenápadné samičky! A kdo ví, co ještě uvidíme v rámci neúmyslné ptačí globalizace.

A ještě něco, nebojte se ptáků. Jejich zimní přikrmování není žádným rizikem. Také nelikvidujte hnízda vlaštovek, jiřiček a dalších ptáků, kteří se na jaře zase ve zdraví vrátí. Je to nejen nezákonné, ale taky naprosto nesmyslné.

Pokud chcete mít aktuální informace o ptačí chřipce, pak je najdete na internetu:
www.ptaci-chripka.cz
www.cso.cz

Z uvedených zdrojů a odkazů na nich uvedených čerpá také tento článek.

Ing. Adolf Goebel, Ph.D.
Moravský ornitologický spolek – středomoravská
pobočka České společnosti ornitologické

Text a fotografie: Adolf Goebel

V souvislosti s panikou ohledně Ptačí chřipky se Českou republikou šíří další strach z ptáků – pro změnu z havranů, jejichž hejna k nám nyní, tak jako každý rok přilétají zimovat. Obrovská černá hejna vzbuzují v již dost vystrašených lidech další záchvat strachu – zvlášť když se dočtou, že k nám přilétají z „nakaženého Ruska“. Informuje-li navíc jeden z nejčtenějších deníků, že „Smrt kvůli ptačí chřipce hrozí od havranů z východu“, není se co divit vzniklé hysterii. Tak jako vždy i nyní však platí, že strach má velké oči. Jak to vlastně je s těmi „nebezpečnými havrany?“

Nejprve nějaká fakta o havranovi.
Havran polní v Čechách hnízdí v koloniích na různých místech republiky, jako jsou např. Veltrusy, Pardubice, Chrudim, či Veselí nad Lužnicí. Všichni tito hnízdící ptáci od nás na zimu odlétají (a v současné době již odlétli) do jihozápadní Evropy. Naopak k nám přilétají početná hejna (odhad 2-4 miliony) ptáků nejčastěji z jižní části Běloruska, severní části Ukrajiny a ze středního Povolží. Z oblastí, kde jsou prokázána ohniska ptačí chřipky k nám tedy může přiletět jen zlomek z celkového počtu ptáků. Po příletu se ptáci přes den toulají po krajině a často se vyskytují i ve městech. Na noc se pak slétají na hromadná nocoviště, rozmístěná po celé ČR.

Proč se NEBÁT havranů ?
Důvody lze shrnout do několika bodů:

1.) V celé Evropě nebyl až do 21.10. 2005 vysoce patogenní kmen ptačí chřipky H5N1 prokázán u divoce žijícího ptáka. Došlo k tomu poprvé u labutí velkých v Chorvatsku. Jedná se o jediný doložený případ výskytu tohoto kmene u volně žijícího ptáka v Evropě. Jednalo se o zvířata, která velice rychle začala hynout, nemohla se tedy přesouvat na velké vzdálenosti. Zmíněné chorvatské ohnisko je pod kontrolou a nedošlo k přenosu na drůbež. Mnohem větší pravděpodobnost šíření vysokopatogenní ptačí chřipky je obchodem s nakaženou drůbeží či jinými ptáky.

2.) Doposud nebyl prokázán přenos jakéhokoli viru ptačí chřipky z volně žijícího ptáka na člověka. Obecně se odborníci shodují na tom, že přenos viru ptačí chřipky z ptáka na člověka je složitý proces. Došlo k němu zatím pouze v Asii a to při velmi úzkém a dlouhodobém kontaktu lidí s drůbeží a jejími exkrementy.

3.) Havran polní patří do řádu pěvců. Ti nepatří mezi rizikové skupiny, u nichž je pravděpodobná nákaza a přenos viru H5N1. Tento kmen byl doposud u pěvců prokázán pouze v Asii a většinou se jednalo o doma chované druhy.

4.) Migrace havranů neprobíhá najednou, tedy hejno ptáků v Rusku se nezvedne a naráz neodlétne do České Republiky. Ptáci mají po cestě různé zastávky, kde se potulují a hledají potravu. Celá trasa jim může odhadem trvat i týden. Vzhledem k tomu, že odhadovaná inkubační doba (tedy doba od nakažení do projevení nemoci) u viru H5N1 je dva dny, začali by nakažení ptáci hynout již po cestě, což by za současné panické situace zcela jistě neuniklo lidské pozornosti. Navíc u takovýchto hejnových ptáků by pravděpodobně došlo k rychlému přenosu v celém hejnu a tudíž k hromadnému umírání, což zvyšuje pravděpodobnost objevení případných postižených ptáků. S největší pravděpodobností k nám tedy přilétli ptáci zdraví, resp. nenakažení vysoce patogenním kmenem H5N1.

5.) Případy chřipky, které jsou hlášeny z různých míst Evropy, jsou v naprosté většině nízkopatogenní kmeny chřipky, tedy relativně neškodné, nepřenositelné na člověka. U ptáků jsou totiž tyto lehké formy chřipky běžné stejně tak jako lidé mají „své“ chřipky. Vysokopatogenní chřipka kmene H5N1 byla zatím v Evropě objevena pouze v Rusku, Rumunsku a Turecku a ohniska jsou pod kontrolou.

6.) Hromadná nocoviště jsou vždy sledována ornitology, kteří mimo jiné havrany počítají. Zcela jistě by si nějakého hromadného úhynu všimli a upozornili by kompetentní úřady např. státní veterinární správu. To ostatně může udělat každý občan, zneklidnění je však namístě pouze u výskytu skutečně hromadného úmrtí ptáků.

Lucie Hošková, tajemnice České společnosti ornitologické

Ilustrační foto: Adolf Goebel

V sobotu 22.10.2005 proběhla na Tovačovských rybnících další z exkurzí Moravského ornitologického spolku – středomoravské pobočky České společnosti ornitologické (MOS). Celkem 41 účastníků se na trasu od rybníka Kolečko alejí ke Křenovskému rybníku a Hradeckému rybníku vypravilo ve dvou skupinách. Jednu z nich tvořili mladí středoškoláci z celé republiky sdružení ve Středoškolském ochranářsko-přírodovědném klubu (SOPKa), pro které byla exkurze jednou z akcí víkendového pobytu na střední Moravě. Ten pro ně zorganizovalo Středisko ekologické výchovy v Krásensku.

Na exkurzi účastníci viděli přes 1100 ptáků a měli možnost seznámit se s více než padesáti ptačími druhy. Velkému zájmu se těšily protahující druhy, hlavně sokol stěhovavý, volavky bílé, bekasíny otavní, kulíci zlatí, kulíci bledí i racek malý a racek žlutonohý. Největší raritou však byly tři jihoamerické kachničky šedoboké, které zřejmě uprchly z některé ZOO nebo ze soukromého chovu.

Další exkurze MOS na Tovačovské rybníky se uskuteční 19.11.2005.

Text a fotografie: Adolf Goebel

Podzim je dobou přípravy rybníků na předvánoční výlovy. Jejich hladina se postupně regulovaně snižuje a nejvýše položená místa dna se vynořují jako nevábné bahnité plochy. Právě ony však jsou doslova magnetem na řadu protahujících ptáků, především z řádu bahňáků. Ti se specializují na vyhledávání nejrůznějších bezobratlých živočichů v bahně nebo na vlhkých polích a loukách. Podobná místa jsou pro ně vítanou příležitostí k odpočinku a doplnění sil.

O tom, že i relativně malý kousek obnaženého břehu může z nebeských výšin stáhnout ptáky, jejichž tah v této oblasti by jinak ani nemusel být vůbec zjištěn, se přesvědčili během prvního říjnového víkendu jak ornitologové, tak i početní účastnící exkurze pořádané Moravským ornitologickým spolkem k Evropskému festivalu ptactva. K vidění totiž byla opravdová rarita, mladý jespák písečný.

Jespák písečný hnízdí na Špicberkách, v Grónsku a na Sibiři. V hnízdištích však pobývá jen zhruba dva měsíce. U mláďat dokonce ani není přesně známo, v jakém stáří dokáží samostatně létat. V době tahu se jespáci píseční zdržují především na mořském pobřeží. Zálety do vnitrozemí jsou vzácné. Vzhledem k tomu, že tito ptáci se nikdy nesetkali s lidmi, bývají neuvěřitelně krotcí a nevyvinula se u nich obvyklá plachost.

Moravský ornitologický spolek – středomoravská pobočka České společnosti ornitologické připravila další exkurzi pro veřejnost do Tovačova na 22.10.2005. V této době bude již rybník připraven k výlovu a dá se předpokládat zvýšený výskyt řady druhů ptáků. Nejsou vyloučena ani další překvapení.

Text a fotografie: Adolf Goebel

Moravský ornitologický spolek – středomoravská pobočka České společnosti ornitologické si získal ve své novodobé existenci nejen řadu členů, ale také hodně příznivců a přátel z řad veřejnosti. Díky mnoha akcím pro veřejnost vešlo ve známost také jeho logo – moudivláček lužní u hnízda. To se díky samolepce dostalo na pouzdra mnoha dalekohledů, interiérů pozorovatelen u nás i v zahraničí, ale také na obaly školních sešitů i učebnic nebo do dětských pokojů na nejrůznější místa, kam si děti vylepují své sbírky samolepek. Čas od času si někdo posteskl, že je jen škoda, že neexistuje také nášivka, která by se dobře vyjímala na kšiltovkách nebo rukávech oděvů do přírody, na batozích i kdekoli jinde, kam ji majitel umístí.

Takže dobrá zpráva! Nášivka MOS je na světě. Zatím se plánuje výroba první série, která bude limitována počtem objednávek a bude prodávána na členské schůzi 5.11. 2005 na ORNISu (to je nový název Moravské ornitologické stanice Muzea Komenského v Přerově). Cena jednoho kusu (průměr kruhové nášivky je 8 cm) byla stanovena na 100,- Kč. Jsou v ní zahrnuty náklady na pořízení, které se budou v závislosti na objednaném množství pohybovat pravděpodobně kolem 85,- Kč. Zaokrouhlení ceny na 100,- Kč usnadní vrácení peněz při prodeji a získaná částka bude samozřejmě využita na činnost organizace.

Jak si pro sebe zajistit nášivku MOS? Nejlépe prostřednictvím e-mailu, ve kterém uvedete své jméno a počet kusů, které si chcete koupit a který pošlete s předmětem „Nášivka MOS“ na mosprerov@atlas.cz. Předpokládá se osobní odběr 16.12.2005 od 17.00 hod na setkání středomoravských ornitologů na ORNISu (dříve Moravská ornitologická stanice) nebo během jarní členské schůze, která se bude konat 25.2.2006 od 9:00 na stejném místě. Pokud se sami nezúčastníte, jistě najdete někoho, kdo vám ji přiveze. Možnosti zasílání dobírkou jsou poměrně omezené a navíc se to pochopitelně výrazně prodraží. Pokud nemáte možnost využít e-mailu, je možná i písemná objednávka zaslaná na adresu:

Moravský ornitologický spolek
- středomoravská pobočka ČSO
P. O. Box 65
Čapky Drahlovského 3
751 52 PŘEROV 1

Takže objednávejte, hledejte jehly a navlékejte nitě.

Adolf Goebel

Jako každoročně, tak i letos je první říjnový víkend věnován festivalu ptactva. Ornitologové v celé Evropě pořádají řadu akcí pro veřejnost. Toto období je ideální z hlediska možnosti pozorovat v řadě oblastí více druhů, než je obvyklé. Je to dáno probíhajícím podzimním tahem ptáků. Moravský ornitologický spolek – středomoravská pobočka České společnosti ornitologické připravila pro veřejnost následující akce:

1.10.2005
Exkurze Tovačov (vede Jiří Polčák), odjezd autobusu v 6.50 hod z autobusového nádraží Přerov (nást. č. 13), sraz u sádek v Tovačově v 7.30 hod. Předpokládá se, že zájemci se mohou k exkurzi připojit i kdykoli později přímo na hrázi rybníka. V případě nepříznivého počasí se exkurze nekoná.

1.10.2005
Exkurze na Chomoutovské jezero (vede Karel Poprach). Sraz v 9:00 hod u malého jezera před vstupem do areálu jachetního oddílu. Ukončení asi ve 12 hod. S sebou dalekohledy. V případě nepříznivého počasí se exkurze nekoná a bude se opakovat 15.10.2005. Akci je organizována společně s SCHKO Litovelské Pomoraví.

2.10. 2005
Exkurze na rybníky v Záhlinicích (vede Pavel Šálek). Sraz všech účastníků je v 8 hodin v Záhlinicích před hostincem U Čápa. Exkurze se koná za každého počasí. Ukončení akce okolo 14 hodiny. Akce je pořádána ve spolupráci s Český svazem ochránců přírody z Hulína.

2.10. 2005
Pozorování volně žijících ptáků v ZOO Olomouc (vede Jiří Šafránek a Václav Plšek). Sraz účastníků je v 13.00 hodin před pokladnou zoo s možností se připojit kdykoliv do 16.00 hod, kdy bude akce ukončena. Účastníci budou platit snížené vstupné (40,- Kč) v rámci hromadné vstupenky a obdrží informační ochranářské materiály MOS. Vylosovaní účastníci obdrží věcné ceny. Akce je pořádána ve spolupráci se ZOO Olomouc.

Adolf Goebel
Jednatel Moravského ornitologického spolku – středomoravské pobočky České společnosti ornitologické

Kontakt na vedoucí exkurzí (mobily):
Jiří Polčák: 737 716 979
Karel Poprach: 605 166 166
Pavel Šálek: 606 541 859
Jiří Šafránek: 606 324 763

Fotografie z exkurze MOS (autor Adolf Goebel)

Díky kroužkování se zjistilo, že ptáci na tahu pravidelně odpočívají a celou cestu překonávají po etapách. Za 24 hodin překonal například vodouš bahenní 1077 km, kulík říční 740 km, racek stříbřitý 340 km, rorýs velký 557 km, jiřička obecná 500 km, vlaštovka obecná 380 km, konipas luční 375 km.

Někteří naši drobní pěvci, jako například rákosník zpěvný a pěnice slavíková musejí na cestě do zimovišť v jižní Africe uletět i přes 5000 km. Rákosníci zpěvní opustili střední Moravu již v polovině července a táhnou přes severní Afriku. V říjnu se objeví v Keni a teprve koncem prosince a začátkem ledna doletí na zimoviště v jižní Africe. Zpáteční cesta - jarní tah trvá většinou kratší dobu. Vlaštovky letí z jižní Afriky do střední Evropy 25-35 dní, průměrně asi 200 km za den.

Rychlost ptačího letu zjišťují ornitologové pomocí radaru a je u rorýsa 40 km/h, vlaštovky 32 km/h, pěnkavy 30 km/h, špačka 32-36 km/h, hřivnáče 61 km/h, jeřába popelavého 68 km/h, labutě zpěvné 72 km/h. Rychlost letu však stoupá s větrem v zádech o 30 - 50 %.

Pozorováním ptáků z letadel se již také podařilo zjistit, v jaké výšce ptáci létají. Pěvci táhnou v noci ve výšce 1000-2000 m a ve dne ve výšce 200-300 m. Kachny, husy a labutě přelétají velehorské průsmyky ve výšce 4000-8500 m.

Výběr údajů z odborné literatury provedl: Jiří Šafránek

Fotografie: Adolf Goebel

Každoroční letní plánované snížení hladiny řeky Bečvy umožňující vyčištění koryta a vpustí sledují ornitologové z Moravské ornitologického spolku – středomoravské pobočky České společnosti ornitologické vždy s velkým zájmem. Pro řadu vodních ptáků to totiž znamená zdaleka viditelné pozvání k bohatě prostřené hostině. Ryby i řada dalších vodních živočichů se nahromadí do zbytku mělké vody. Tam sice mají vyhovující podmínky k přežití, ale stávají se snadnou kořistí nejrůznějších predátorů. Mimo město toho využívají především volavky a čápi, přímo ve městech se nápadně zvyšují počty racků.

Letos se mezi nimi objevil nečekaný host – vodouš bahenní. Tento pták pravidelně protahuje ve velkých hejnech přes naše území. Na bažinatých a bahnitých místech se dokáží tato hejna zdržet i delší dobu. Ptáci však bývají velmi plaší a městskému ruchu se vyhýbají. Pobyt osamělého vodouše na Bečvě naproti Sokolovny, kousek od frekventované cesty a co by kamenem dohodil od náměstí je tedy raritou.

Vodouš bahenní je veliký zhruba jako drozd. Na horní části těla je výrazně hnědě skvrnitý, dole světlý. Jeho dlouhé nohy a zobák mu umožňují lovit v mělké vodě a bahně nejrůznější bezobratlé živočichy. Při této činnosti neustále pobíhá, mění směr a celý se natřásá.

Text a foto: Adolf Goebel

I přesto, že je všeobecně známo, že divizna velkokvětá kvete žlutě se jedna z divizen rostoucích v zahrádce nedaleko od centra Přerova rozhodla kvést bíle. Jde nesporně o ojedinělou barevnou odchylku ve zbarvení květu jinak zcela běžné rostliny. Divizny velkokvěté rostou hojně na slunných stráních i na rumištích. Jde o dvouleté byliny, jejichž květy se využívají v lékařství.

Text: Jiří Šafránek
Detail květu foto ing. Adolf Goebel

Další výskyt vzácných albínů zaznamenali ornitologové na Opavsku v obci Velká Polom. V hospodářské budově na ocelovém průvlaku ve výšce 2,5 m nad zemí si postavili hnízdo rehci domácí. Z pěti mláďat se jim však vylíhli dva zcela úplní albíni - včetně červených očí. Úplný albinismus je velmi vzácný, ale u dvou sourozenců v jednom hnízdě zcela výjimečný.

Albinismus se vyskytuje velmi vzácně u ptáků i savců. Jde o nedostatek barviva v peří nebo srsti, takže se místo původní barvy objeví bílá. Může se projevit jak na celém těle, tak i pouze na jednom peru. V letošním roce členové Moravského ornitologického spolku zaznamenali částečný albinismus u hrdličky a na základě upozornění občanů i u několika kosů. Úplný albinismus u rehků domácích však dosud nezaznamenali.

Text a foto: ing. Dušan Boucný

Členové Moravského ornitologického spolku jsou v posledních dnech stále častěji kontaktováni občany, kteří nalezli opuštěné mládě nebo zraněného živočicha. Často jde však o pouze zdánlivě opuštěná mláďata, která předčasně opustila hnízdo a která jsou stále pod dohledem vlastních ptačích rodičů. Pokud tedy takové mládě naleznete a nemá-li viditelné zhranění, dejte jej na vyvýšené a bezpečné místo a vyčkejte opodál, zda jej dospělí ptáci krmí. Zraněné a prokazatelně opuštěné mládě je nutné co nejdřív předat do některé ze stanic pro hendikepované živočichy. Na střední Moravě je zřízena v areálu ZOO Olomouc, která zajišťuje i dopravu nalezených živočichů, odbornou péči a po vyléčení i vypuštění zpět do přírody.

Zatím posledním živočichem, kterého přerovští ornitologové předali do péče stanice pro hendikepované živočichy, byl mladý rorýs obecný. Byl nalezen občanem na chodníku sídliště Jižní čtvrť v Přerově. Šlo o již zcela vyspělé mládě, které vypadlo z hnízda, ale nebylo ještě schopné letu. Rorýsi se živí výhradně létajícím hmyzem a tak není většinou v silách laiků je dokrmit a připravit na samostatný život. V ZOO Olomouc bude mít veškerou odbornou péči.

Jiří Šafránek

Břehule říční je drobný ptáček příbuzný s vlaštovkou a jiřičkou obecnou. Na rozdíl od nich si však nelepí hnízdo z hlíny, ale vyhrabává si nory ve strmých březích řek a v kolmých stěnách pískoven zakončené hnízdní komůrkou. V jedné pískovně může hnízdit i několik set párů břehulí. Průměrná velikost hnízdní kolonie je do 100 párů. Jednou z největších kolonií břehulí v České republice je jejich hnízdiště v Přerově v popílkovišti teplárny. Podle celostátního koordinátora sčítání hnízdišť břehulí pana Petra Heneberga je přerovské popílkoviště se svými 683 norami zároveň největším hnízdištěm v popílku tohoto zákonem chráněného druhu v České Republice.

Členové Moravského ornitologického spolku proto požádali o pomoc při jeho ochraně úředníky odboru životního prostředí Městského úřadu v Přerově. Ti se dohodli s ekologem teplárny, že po dobu hnízdění nebude firma do hnízdiště zasahovat. Na Přerovsku jde tedy již o druhé hnízdiště chráněných břehulí říčních, které je v areálu soukromé firmy. V předešlém případě zahnízdilo asi 90 párů břehulí v hromadě písku na dvoře stavební firmy.

Břehule říční hnízdí dvakrát ročně a po vyvedení mláďat odlétají koncem srpna a začátkem září na svá zimoviště v Africe. Ornitologové evidují v České republice desítky hnízdišť břehulí říčních, ale každým rokem některá zaniknou a jiná se nově objevují. Pokud někde ve vašem okolí hnízdí tento zvláštní druh vlaštovky, dejte vědět ornitologům na e-mail: petrhen@biomed.cas.cz .

Jiří Šafránek

Tovačovské rybníky patří mezi ornitology ke známým lokalitám. Celá řada pozorování vzácných druhů ptáků má v rubrice místo pozorování uveden právě Tovačov. A najdou se mezi nimi i druhy, které zde byly pozorovány vůbec poprvé v České republice. Vše nasvědčuje tomu, že se tento seznam opět může rozšířit. V Tovačově totiž byl pozorován další nový druh, hohol bělavý.

Jedná se o severoamerickou kachnu. Téměř každoročně se některý jedinec zatoulá na Island a čas od času také do Velké Británie. Výskyty jsou známy i z dalších zemí Evropy. V těchto případech bývá velmi těžké a často i zcela nemožné rozhodnout, zda jde o přirozený výskyt nebo o únik z chovu v zajetí. Každopádně jde o jedno z prvních, pokud ne dokonce o vůbec první pozorování tohoto druhu na území České republiky. Na území bývalého Československa byl spolehlivě doložen pouze jediný výskyt hohola bělavého. V roce 1885 byla jedna samice zastřelena v Trstené na Oravě.

V Tovačově se objevil samec. Tento druh patří k nejmenším kachnám. Samec je převážně bílý, má tmavý hřbet a na tmavé hlavě bílý, směrem nahoru vějířovitě se rozšiřující pruh. Kačer byl poměrně plachý a vůbec se nepřibližoval ke břehům. Často se ukrýval v rákosinách. Navzdory tomu se ho ornitologům z Moravského ornitologického spolku – středomoravské pobočky České společnosti ornitologické podařilo nafilmovat a získat tak nezvratný důkaz o jeho výskytu.

Text: Adolf Goebel
Fotografie: Marysan Claypool

Velmi neobvyklé místo k hnízdění si vybrala kachna divoká v Přerově. Usídlila se přímo na pilíři Tyršova mostu. Přestože byla poměrně nenápadná, neunikla pozornosti kolemjdoucích. Ornitologové toto hnízdění sledovali s velkými obavami, protože kachna musí sedět na vejcích zhruba 26 dní. Po celou dobu se o snůšku stará výhradně samice, která občas musí hnízdo opustit a vydat se za potravou. Jak kachna, tak dočasně opuštěná snůška se může snadno stát terčem vandalů. Přerované se však o kachnu postarali zcela fantasticky. Chodili ji krmit celé rodiny s dětmi a tak kachna prakticky nemusela hnízdo vůbec opustit. Naopak, na pilíř přilétaly i další kachny, racci, vrabci a další ptáci jako na velké přírodní krmítko. Nakonec vše dobře dopadlo. Poslední květnový den se ze tří vajíček se vylíhla mláďata, jedno vejce na pilíři zůstalo, pravděpodobně bylo neoplozené nebo v něm zárodek zahynul. To není nic mimořádného, úspěšnost líhnutí bývá v průměru podle místních podmínek 40 až 80 %. Kachňata jsou okamžitě po vylíhnutí dokonale vyvinuta a schopna samostatného života. Seskok do vody i z mnohem větších výšek pro ně není žádným problémem. Matka je pak odvede do bezpečí a vodí je dokud neodrostou.

Bohužel, ve spojení mostu se zpevněním břehu našli ornitologové další, opuštěné hnízdo se čtyřmi vajíčky. Pohozená láhev od vína i nedopalky v těsné blízkosti hnízda jasně vypovídají o tom, co se stalo. Jakoby Tyršův most tiše říkal, že záleží jen na občanech, zda bude pro kachny útočištěm nebo hrozbou.

Text a fotografie: Adolf Goebel

Velkým překvapením skončila pravidelná víkendová návštěva ornitologů na Tovačovských rybnících. Když se ornitologům nad hlavou ozval známý hlas, měli pocit, že je něco přeneslo časem o pár měsíců zpět. Patřil totiž vzácnému zimnímu hostu, labuti zpěvné. Ta hnízdí daleko na severu v bažinatých oblastech Švédska, Finska, Ruska a posledních letech vzácně i v severovýchodním Polsku. V České republice se tyto labutě objevují pravidelně prakticky každou zimu, ale přesto patří k vzácným zatoulancům, protože jejich celkový počet bývá kolem desítky. Většina z nich totiž zimuje mnohem severněji. Moravský ornitologicky spolek – středomoravská pobočka České společnosti ornitologické se sídlem v Přerově takovéto výskyty pečlivě eviduje. Na svá hnízdiště se labutě zpěvné vracejí v březnu a dubnu a v květnu již hnízdí. Červnový výskyt je tedy naprostou raritou.

Dospělá labuť zpěvná se velikostí a barvou opeření nijak neliší od naší labutě velké a drobné odlišnosti v siluetě těla laik prakticky vůbec nezaregistruje. Přesto existuje jeden velmi nápadný rozdíl. Ten spočívá ve zbarvení zobáku, který je u starých ptáků vpředu černý a u hlavy žlutý. Žlutá barva vybíhá na obou stranách zobáku klínovitě dopředu. Naše labuť velká má oranžově červený zobák s nápadným černým hrbolem u čela.

Text a fotografie: Adolf Goebel

Jiří Šafránek

V sobotu 19. března pořádal Moravský ornitologický spolek ornitologickou exkurzi na Tovačovské rybníky. I přes nepříznivé počasí pozorovali ornitologové 43 druhů ptáků. Největší radost jim udělalo pozorování orla mořského, pěti bílých volavek, samce ostralky štíhlé, páru morčáků velkých, hus polních a několika hoholů severních. Velkou vzácností bylo pozorování racka žlutonohého, který se zde zdržoval společně s racky bělohlavými, bouřními a chechtavými.

Z prvních jarních druhů již zaznamenali přílet čírek obecných, holubů hřivnáčů, skřivanů polních, špačků, konipasů bílých, lindušek lučních, rehka domácího a bramborníčka černohlavého. Z bahňáků již přiletěli čejky chocholaté, kulíci zlatí, jespáci obecní, vodouši kropenatí a rudonozí.

Další ornitologická exkurze se uskuteční 9. dubna a seznam všech připravovaných exkurzí MOS je možno najít na internetové adrese: http:///mos.d2.cz

Jiří Šafránek
fotografie: Adolf Goebel

Vysoká sněhová pokrývka a přetrvávající mrazy jsou vážným nebezpečím nejen pro přezimující zvěř, ale také pro naše opeřence. Ptáci se přes sníh a náledí nemohou dostat k přirozené potravě a jsou z části odkázáni na naši pomoc. V zimě ztrácejí svou přirozenou plachost a hledají potravu v naší blízkosti, v zahradách a na krmítkách. Stále více lidí pak kontaktuje Moravský ornitologický spolek v Přerově a žádá o radu, jak ptákům pomoci překonat nepřízeň počasí.

Nabízíme vám proto několik rad a základních pravidel, jak krmit naše přezimující ptactvo:
Ptáky zásadně nekrmíme chlebem, uzeninami, slanými potravinami, suchými těstovinami ani kynutými výrobky, protože způsobují ptákům vážné zažívací potíže. Z naší kuchyně můžeme ke krmení použít strouhanou housku, kousky masa, nebo lůj. Z přírodních zdrojů podáváme jakákoliv semena nebo plody, pokud nebyly chemicky ošetřeny. Můžeme rovněž zakoupit přímo speciální směs určenou pro zimní přikrmování ptáků. Nejvhodnější jsou semena slunečnice.

Potravu dáváme do krmítka v takovém množství a stavu, aby neplesnivěla a nehnila a z hygienických důvodů provádíme také pravidelnou kontrolu a úklid krmítka a jeho okolí.

Protože jsou však i ptáci vybíraví a nemusí vzít zavděk úplně vším, co jim nabídnete, předkládáme vám jídelníček nejčastějších zimních hostů na krmítku:

Kosi, kvíčaly a brkoslavi se živí převážně bobulemi ptačího zobu, kaliny, černého bezu, jeřabin, případně plody hrušek a jablek. Sýkory mají v oblibě mimo loje a tučných semínek slunečnice, semence a máku také drcené ořechy, vrabci a hrdličky zahradní určitě nepohrdnou pšenicí, ovsem nebo strouhanou houskou. Pro zvonky, pěnkavy a strnady jsou nejvhodnější semena slunečnice.

Jiří Šafránek
foto: Adolf Goebel

V sobotu 12. 2. 2005 došlo v Přerově v Ornitologické stanici Muzea Komenského ke sloučení členské základny dvou významných ornitologických organizací, Moravského ornitologického spolku (MOS) a České společnosti ornitologické (ČSO). Ornitologové se na své výroční schůzi jednomyslně usnesli, že veškeré celostátní aktivity budou vyvíjet společně v rámci České společnosti ornitologické a MOS se stane středomoravskou pobočkou ČSO se zachováním své právní subjektivity. Předpokládá se, že na MOS bude delegováno i řízení některých projektů s celorepublikovou působností.

Vzhledem k tomu, že je Česká společnost ornitologická členem mezinárodní organizace na ochranu ptáků BirdLife International, bude nyní i MOS její součástí. Sloučením obou organizací výrazně posílí vliv ornitologů a ochránců ptactva nejen v ČR, ale i na mezinárodní úrovni.

Po 13 letech navíc došlo i k zásadní změně ve vedení Moravského ornitologického spolku. Novým předsedou se stal Mgr. Petr Rejzek, který vystudoval obor ochrana a tvorba životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci a nyní působí jako učitel terénní biologie a ekologie na Středisku ekologické výchovy Rychta Krásensko.

Členové MOS dále ocenili dlouholetou práci Jiřího Šafránka v oblasti popularizace ochrany ptactva a ornitologie udělením titulu "Čestný prezident MOS".

V rámci výroční členské schůze MOS prezentovali přítomní členové své zkušenosti s ochranou ptactva - výrobou ptačích budek, pozorování vzácných druhů ptáků v ČR i zahraničí a některé projekty, jako například projekt na výkup mokřadů pro zřízení první ptačí rezervace MOS.

Ing. Adolf Goebel, Ph.D.
jednatel MOS - středomoravské pobočky ČSO

S potáplicemi se většina z nás setká hlavně ve filmech o severské přírodě. Jejich svatební volání bývá také nepostradatelnou součástí relaxačních skladeb. Méně známé však je, že se s nimi můžeme vzácně setkat i u nás. Nejvíce pozorování sice bývá v listopadu a prosinci, ale pravidelně na ně občas narazíme i v dalších měsících. Při své cestě k zimovištím se pravidelně zastaví a někdy také nějakou dobu zdrží na větších, hlubších vodních plochách s čistou vodou. Neinformovaný pozorovatel by asi byl zklamán. Z krásných vzorů svatebního šatu nezbývá skoro nic a zaslechnout aspoň tichounký krátký výkřik se podaří opravdu jen ojediněle.

Nejběžnějším zatoulancem bývá potáplice severní (Gavia arctica). Je větší než kachna divoká a má štíhlejší obrys. Zimní zbarvení bývá černohnědé a šedé, kombinované s bílým. Ve svatebním šatě je šedá barva doplněna kontrastními černobílými pruhy a skvrnami. Typickým chováním je krátké ponořování hlavy pod hladinu, po kterém často následuje rychlé potopení. To trvá kolem 20 sekund a potáplice při něm loví malé rybky řadu metrů pod hladinou. Mnohem vzácněji se objevuje potáplice malá (Gavia stellata), která je o něco menší. Její zbarvení v zimním šatě je velmi podobné a tak nezbývá, než použít k jejímu určení odlišné držení těla při plavání a tvar zobáku. To nebývá pro pozorovatele vždy jednoduché, protože oba druhy potáplic se obvykle drží daleko od břehu.

Členové Moravského ornitologického spolku zaznamenávají již několik týdnů výskyt a pobyt potáplic na nádržích v Tovačově. Ve stejnou dobu se objevilo až 6 potáplic severních a jedna potáplice malá. I když se nejedná o rekordní počty, je to v případě potáplic severních zhruba dvojnásobek loňského stavu.

Text a fotografie: Adolf Goebel